A picture

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Hřiště u MŠ ON-LINE

plakát

 

Z naší fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Prvomájový jarmark s burzou krojů 2015

Senioři

Zjednodušená verze stránek nejen pro seniory

modul pro seniory

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 5
DNES: 541
TÝDEN: 3345
CELKEM: 288793

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Ostatní rodáci

Dr. Josef KACHNÍK  (13.5.1859 - 3.12.1940)

Josef Kachník se narodil 13. května 1859 na selském statku č. 136 v Nivnici, z druhého manželství Josefa a Magdaleny Kachníkové (rozené Víceníkové) jako nejmladší ze čtyř sourozenců.

Čas dětství a studia

V čase jeho útlého dětství, v době pronikajícího národního obrození i do té doby uzavřené a patriarchální Nivnice, měl značný vliv na formování jeho postojů, názorů a budoucí vývoj, zejména tehdejší farář a pozdější dómský prelát v Olomouci rytíř Vincenc Holle s kaplanem Janem Čižmářem a nivnický nadučitel Václav Všetečka, rodák z Třebíče, který v roce 1866, kdy přišel do Nivnice, záhy poznal nadání a talent Josefa Kachníka.

Díky jeho výchovným metodám a vlasteneckému citu v něm probudil v ranném věku touhu stát se učitelem. Na základě jeho pomoci v roce 1871 svolila Josefova matka, již tehdy vdova, aby svůj talent dále rozvíjel na nižším českém gymnáziu v Třebíči, kde absolvoval čtyři třídy. Pátou třídu absolvoval na německém gymnáziu ve Znojmě a od šesté třídy pokračoval na německém gymnáziu v Uherském Hradišti, kde maturoval v roce 1879. Téhož roku složil po prázdninách úspěšně přijímací zkoušku do arcibiskupského semináře v Olomouci. Na počátku 80. let, kdy dochází ke stupňování národnostního boje proti potlačování češství, publikuje již jako student své vlastenecké názory v časopisu „Obzor“, „Hlas“, „Našinec“ a „Moravská orlice“.

Po absolvování bohoslovecké fakulty (5.7.1883 vysvěcen jako první nivnický kněz vůbec) působil rok v Dubu na Moravě jako kaplan. Do české náboženské společnosti olomoucké se významně vrací o rok později, kdy je doporučen kanovníkem rytířem Vincencem Hollem, tehdy již působící jako ředitel kapitulních statků v Olomouci, a je jmenován vikářem Metropolitního chrámu Páně sv. Václava v Olomouci.

Učitelské, univerzitní a čestné aktivity

Od roku 1891 začíná svou učitelskou dráhu, kdy vyučuje katechetiku a metodiku. Ve svých 35 letech je jmenován mimořádným profesorem bohovědy a křesťanské filosofie. V roce 1901 je jmenován řádným profesorem mravovědy. Při této příležitosti byl poctěn audiencí u císaře Františka. Mezi lety 1902-1915 je profesorským sborem 4x zvolen děkanem bohoslovecké fakulty. V roce 1920 odešel do Prahy, kde byl jmenován řádným univerzitním profesorem mravovědy na Karlově univerzitě. V roce 1923 je fakultním sborem zvolen děkanem bohoslovecké fakulty. V roce 1927 po 33 letech státní učitelské služby odchází do důchodu. Na penzi se stěhuje do Olomouce, kde ještě zastával vysoké funkce, zejména místo 13. sídelního kanovníka. V roce 1930 se stal kapitulním děkanem. Josef Kachník zastával také celou řadu čestných funkcí, např. v roce 1894 byl na počest 25 let kněžského jubilea a zřízení hospodářské vychovatelské besídky jmenován čestným občanem obce Nivnice.

Tvorba

Kachníkova odborná a publikační činnost byla mnohostranná s hlavním akcentem na křesťanskou filozofii, sociologii, etiku, pedagogiku a historii. Ne nepodstatnou složku jeho činnosti tvořila komeniologie. Jeho literární a přednáškový záběr byl poměrně bohatý. Komunikoval v jazyce českém, německém, latinském a okrajově řeckém. Literární tvorba čítá přes 20 samostatných titulů a velký počet článků v časopisech domácích i zahraničních. Soubor komeniologických prací představuje 9 titulů.

Vychovatelská činnost v Nivnici

Své vychovatelské schopnosti projevoval již od gymnazijních let více než půl století. Ve svých počátcích spoluorganizuje výchovně-vzdělávací přednášky v Nivnici za účasti představitelů obce a farnosti. Velkými akcemi byly zejména společné výlety do Lipin, konané jedenkrát ročně, jichž se zúčastňovala většina občanů v čele s honorou v plném lesku, za pochodu dechovky pod taktovkou Tomáše Jiřího Trtka. Atmosféru těchto akcí soustřeďovanou kolem fary a školy se snaží v počátku našeho století přenést do hospodářské vychovatelské besídky. K jejímu založení došlo v roce 1908 v prostorách objektu č.p. 138, který odkoupil od poštmistra Rottmana. Činnost besídky byla postupně rozdělena do více oddělení podle zaměření. Zde se scházela v neděli a ve svátcích odrostlá mládež k nejrůznějším vzdělávacím přednáškách. Oddělení pro muže řídil Kachníkův přítel a nadšený včelař Josef Bršlica, oddělení pro dívky a ženy řídila neteř Františka Kachníková. Činnost besídky byla zastavena vypuknutím 1. světové války v r. 1914, kdy většina organizátorů nastoupila vojenskou službu. V tomto rozsahu již nikdy nebyla obnovena.

Dr. Josef Kachník

Snahu o určitou kontinuitu a navázání na předválečné vychovatelské tradice v obci a zejména zájem rozvíjet tradici Komenského v jeho rodném kraji projevil Kachník velmi hmatatelně svým rozhodnutím v r. 1928, kdy zřídil v původních prostorách besídky č.p. 138 „Vychovatelskou knihovnu J. A. Komenského v Nivnici“, které věnoval svou českou knihovnu a své úspory ve výši 30.000 Kč. Knihovna měla sbírat na účet Kachníkovy nadace veškeré Komenského spisy, publikace o něm a domácí a zahraniční pedagogickou literaturu a měla sloužit k rozšíření vědomostí o Komenském, jeho vychovatelských zásad veškerému českému učitelstvu a vychovatelům bez rozdílu stavu a společenského rozvrstvení. Knihovna byla poprvé slavnostně otevřena 28. března 1933 za účasti významných hostů a za podpory kanceláře prezidenta republiky T. G. Masaryka.

Na jejich principech se snaží od roku 1994 pokračovat obnovený Nadační fond Dr. Kachníka v Nivnici.

Zájem o komeniologii a rozšíření vychovatelských tradic světového velikána vábil Kachníka, coby krajana J. A. Komenského od mládí.

Podnětem k jeho vědecké komeniologické práci se stala okolnost návštěvy T. G. Masaryka v Nivnici. O prázdninách v r. 1879 provázel tehdy univerzitního profesora působícího ve Vídni Josef Kachník se svým spolužákem Janem Prátrem prostorami Vařechova mlýna. Jak sám uvádí o téměř 50 let později na sjezdu rodáků v roce 1936, byl již tehdy Masaryk jednoznačným zastáncem rodiště Komenského – Nivnice. Tématu rodiště věnoval Kachník největší část své práce.

Závěr

Na sklonku svého života patří k významným vychovatelským aktivitám našeho velikána mimo obec zřízení „Dvorany Přemyslovců“ s pomníkem Václava III. v prostoru památné budovy děkanské v roce 1934 v Olomouci, kde profesor Josef Kachník vykonával svou poslední funkci kapitulního děkana. 

3.12.1940 – tehdy, v čase války, opustila své duchovní a intelektuální kolegy, přátele a naše spoluobčany, ve svých 82 letech, největší a nejvýznamnější osobnost Nivnice žijící na konci 19. a počátku 20. století.

Josef Kachník je pochován v Praze va Vyšehradě vedle dalších významných představitelů veřejného a politického života.

Použitá literatura:

  1. Dr. Josef Kachník (1937)
    Vlastenecké vzpomínky na Nivnici, Třebíč, Uherské Hradiště, Olomouc a Prahu
  2. Miloš Kouřil – státní archiv Olomouc (1979)
    Univerzitní profesor Josef Kachník a J. A. Komenský (kolokvium Přerov 1974)
  3. Alois Balatý (1953)
    Vzpomínka Doc. MUDr. Martina Skyby na univerzitního profesora Dr. Kachníka na sjezdu rodáků v roce 1936

 

Ferdinand PRAGER (25.5.1870 - 30.12.1938)

Ferdinand Prager patří mezi nivnické rodáky, kteří obec opustili záhy po dokončení studií a odešli za prací. F. Prager publikuje střídavě články v regionálním tisku a časopisech, které tématicky vypovídají o jeho vztahu k slováckému regionu a zvláště Uherskobrodsku. Jeho odborné články nalezneme i v Učitelských listech. Jeho učitelská i životní dráha končí v roce 1938 v jeho 68 letech.

Mimo své osobní, životopisné a místopisné vzpomínky vyjádřil také celoživotní sepětí s prostředím mlýna, v němž vyrůstal. Jeho rod působil v Nivnici jedno století. Prvním majitelem mlýna č. p. 3 se stává Antonín Prager již v roce 1826. O sto let později končí pokolení mlynářů Pragerů v Nivnici odchodem ne příliš úspěšného Rudolfa. Svůj vztah k tomuto prostředí Prager nejlépe vyjádřil v kapitole Mlýny u Brodu Uherského, kterou včlenil do knihy Vinohrad Jana Amose Komenského, vydané v roce 1923.

Ze zachycených osobních vzpomínek Ferdinanda Pragera:
Narodil jsem se v Nivnici 25. 5. 1870 ve mlýně č. p. 3 a tamtéž jsem prožil svůj dětský a jinošský věk . Ve mlýně u rodičů bylo živo od rána do večera. Do mého dvanáctého roku jsem chodil do školy národní, napřed k učiteli Dreslerovi z Pitína, který nebyl kvalifikovaný, pak k bratru Janu Pragerovi a nadučiteli Jakubu Opletalovi. Do školy chodilo nás po sv. Duchu 5-6 žáků, ostatní pásli dobytek. Rodiče moji dali mně r. 1882 po prázdninách na otevřené české gymnasium do Kroměříže, kde jsem byl po čtyři roky. Blíže o tom popsal jsem v knize Památník českého gymnasia v Kroměříži r. 1932.  Když vyšší gymnasium nebylo tam povoleno, přešel jsem r. 1886 na a. k. slovanské gymnasium v Olomouci, kdež jsem r. 1891 maturoval a blíže o tom je v mém článku v Památníku Slovanského gymnasia v Olomouci, z r. 1927 vydaného.

Jako chlapec i jako student pídil jsem se po knížkách a do otcovského mlýna dostávaly se knížky i noviny různým způsobem.

Po maturitě v Olomouci byl jsem v jednoročním kursu učitelského ústavu v Brně. Pak 1. 9. 1891 byl jsem ustanoven podučitelem na utrakvistické škole v Uh. Brodě, která pak byla přeměněna na českou obecnou školu a tu v r. 1899 učitelem s platem 1000 K ročně jsem byl ustanoven. R. 1897 narodila se nám dcera Jarmila a r. 1904 syn Miloš. Do r. 1926 jsem učil na škole brodské a pak do r. 1928 jako řídící v Újezdci u Luhačovic.

Vedle školní práce zabýval jsem se pracemi literárními, píši články historické a národopisné do různých časopisů a vydal jsem knižně: Na panství knížete z Kaunic r. 1919, Vinohrad J. A. Komenského r. 1923 a Turistický průvodce. Byl jsem po 7 let předsedou turist. odboru a Slovácké župy a mým přičiněním byla postavena útulna Holubyho na Javořině,  jejíž pojmenování při otevření r. 1924  jsem tam před velikými zástupy 7. 7. 1924 proklamoval.

Doc. MUDr. Martin SKYBA (6.11.1900 - 15.2.1965)

Narodil se 6. 11. 1900 v Nivnici v rolnické rodině v č. p. 60. Jeho otec se jmenoval Štěpán Skyba, matka Anna Skybová, rozená Trtková. Martin se narodil jako třetí z pěti dětí. V roce 1912 začal docházet na gymnázium v Uh. Hradišti a v roce 1920 odešel na univerzitu do Prahy studovat lékařskou vědu. O šest let později skládá zkoušku lékaře v oboru plicní choroby. Tato specializace souvisí jistě s nemocí jeho mladší sestry (trpěla souchotinami), která této chorobě v roce 1928 podlehla.

Po výstavbě plicního sanatoria v Pasekách za Šternberkem v roce 1935 se zde i přes své mládí MUDr. Skyba stává primářem. Za války toto sanatorium zabrali pro své účely Němci a primář Skyba odchází do Jevíčka. Zde je po válce jmenován ředitelem.

Po roce 1948 se MUDr. Skyba ocitá v Babicích u Brna v malé plicní ozdravovně. Bohužel i lékařovo zdraví sláblo, a tak se musel podrobit operaci páteře, po které už zůstal kulhat. Brzy se k tomuto neduhu přidala i cukrovka. I přes tyto obtíže stále jezdil do Babic a přednášel na univerzitě.

V roce 1962 odchází ze zdravotních důvodů do penze. MUDr. Martin Skyba – bývalý primář plicní léčebny v Jevíčku (1937-1953) a ředitel v Babicích (1954-1961), místopředseda čs. pneumologické a fthiseologické společnosti, člen mezinárodní unie protituberkulozní v Paříži, zemřel náhle na srdeční infarkt dne 15. 2. 1965 v Brně, kde žil se svou manželkou a třemi dětmi.

Doc. MUDr. Skyba byl úspěšným pracovníkem, ve svém oboru napsal 40 vědeckých prací. Léčebna v Jevíčku se pod jeho vedením stala moderním oblastním protituberkulosním střediskem. Pečoval i o tuberkulozní těhotné a vypracoval pro ně se skupinou odborníků směrnice, převzaté pak do „Dokumentu vlády z prosince 1955″: Jeho podnětné snahy o všeobecné zavedení pracovní rehabilitace u vyléčených nemocných byly použity k formulaci tehdejšího protituberkulosního zákona z r. 1946.

Pro poučení nemocných vykonával nesčetné přednášky i rozhlasové projevy, připomeňme scény „Život a léčení v plicním sanatoriu“(1939) a „V protituberkulosní poradně“(1941).

Vedle svého povolání měl Doc. Skyba i kulturní zájmy, např. přispíval do nivnického sborníku „Jak to u nás bývalo“ svými články Pamětní knihy v Nivnici, Lesní rohy při pohřbu v Nivnici, O džbánku a jak jsme se umývali atd.

Za své nesčetné zásluhy se Doc. MUDr. Skyba jistě řadí k předním významným nivnickým osobnostem.

 

František VESELÝ (1867 - 31.12.1906)

Poslanec František Veselý patří jistě také k významným nivnickým rodákům. Narodil se v roce 1867 kováři Martinovi, který se do Nivnice přiženil. František brzy osiřel a jeho matka – vdova se provdala za krejčího Tomáše Hochmana, který byl dobrým muzikantem a ovládal několik hudebních nástrojů. Nevlastního syna si velmi zamiloval a již v mládí jej zasvětil do muzikantského umění, takže když vyrostl, začal hrát v nivnické kapele. Na vojně, kam narukoval, brzy poznali jeho lásku k hudbě i talent a zařadili ho do vojenské kapely. V ní nabyl hlubšího vzdělání, jež uplatnil, když se z vojny vrátil domů. Po odchodu tehdejšího kapelníka Tomáše Trtka byl pověřen vedením kapely, kterou brzy pozvedl na velmi dobrou úroveň.

V té době si pronajal obecní hospodu a oženil se s dcerou Štěpána Smetany. Měl s ní dva syny, ale žena mu v roce 1897 zemřela. V roce 1900 se oženil podruhé, a to s Justinou, dcerou starosty Štěpána Bartka. Také byl v tomto roce zvolen obecním tajemníkem. Koupil si kus humna od Bradáčů u kostela a postavil si zde domek. Dům však brzy prodal a koupil od Žida Freunda hostinec.

Tehdejší katolická strana s R. Vaňkem při volbách navrhla Veselého za zemského poslance. Tuto funkci Veselý nevykonával příliš dlouho, protože 31. 12. 1906 předčasně zemřel na souchotiny ve věku 39 let. Byl pochován na nivnickém hřbitově, kde mu žena nechala postavit pomník s nápisem: „Tys dobrým byl a dítek štěstí ti tanulo na mysli, žel, že jen časnou smrtí ve zmar přišly Tvé zámysly.“ V nivnické „izbě“ je po poslanci Fr. Veselém uchována vzácná památka, a to kmotrovský kabát a starodávná ženichovská vonice. Tyto předměty odkázal v roce 1967 tehdejšímu Vlastivědnému kroužku jeho syn František, šéfredaktor v Bratislavě.